Někdy má vítězství jinou formu, říká Lukáš Kvapil

Někdy má vítězství jinou formu, říká Lukáš Kvapil

Lukáš Kvapil se dostal do povědomí veřejnosti svým fair-play činem na Dakaru 2017. Pravě na tomto závodě zastavil u nehody a patrně zachránil život svému soupeři. Získal tak několik fair-play ocenění, včetně ocenění od Autoklubu České republiky z rukou prezidenta Jana Šťovíčka. Lukáše jsme se rozhodli pro Vás vyzpovídat na téma fair-play. Dozvíte se, kdo je jeho vzorem a jaký vliv na něj měla nehoda v civilním provozu. Přejeme příjemné čtení.

Lukáši, jak jste se dostal k motorsportu a kdy jste začínal?

Měl jsem to štěstí, že společníci ve firmě mého otce měli zálibu v motorsportu a jejich děti závodily. Absolvoval jsem první trénink a bylo rozhodnuto. V klubu Army team Benešov začala moje cesta plná potu, bahna, bolesti, ale také pocitů štěstí, kamarádství a splněných snů. Začal jsem na motokrosové trati v Benešově a sotva mi zaschnul inkoust na řidičáku v patnácti letech, startoval jsem na MČR v enduru v kategorii do 50 ccm.

Jak jste vnímal fair-play v době svých začátků?

Já chtěl vyhrávat a co má v hlavě patnáctiletý kluk, to si dokážete představit. Myslím, že bych udělal cokoliv za ten pocit vítězství a nebojím se přiznat, že jsme vymýšleli, jak to obelstít, abychom ušetřili drahocenné vteřiny v rychlostní zkoušce. Zachránili nás vzory a někdy i tvrdá ruka starších a zkušenějších, ke kterým jsme vzhlíželi. Velké poděkování za to patří Liborovi Podmolovi, Otakarovi Kotrbovi, Lubomírovi Vojkůvkovi, Bohumilovi Poslednímu, ale nejvíce panu Jaroslavovi Kuklíkovi. Bylo mnoho dalších, ale tito závodníci a nadšenci nás dokázali nejvíce a pozitivně ovlivnit a za to jim patří velké díky.

Vnímáte ho nyní stále stejně?

Myslím, že ho vnímám mnohem intenzivněji a je mnohem více vzorů a příběhů, které nejsou ani vidět a třeba se dějí bez povšimnutí kamer a novinářů. Je to tím, že jsem v tomto prostředí a také jsem starší a můj pohled se změnil.

Obdivujete nějakého jezdce pro jeho fair-play chování? Je někdo, kdo Vás v této oblasti inspiruje?

Mám asi obrovské štěstí, že jsem doposud nepoznal jezdce, který by se při sportovním výkonu nechoval fair-play. Tudíž jsou pro mě po odmávnutí startovního praporu všichni praví rytíři, kteří závodí, nic si nedarují a chovají se čestně. Mrzí mě však trochu zákulisí závodů a je to tím, že jsme malá země a máme obrovský potenciál. Jsme, jak se říká, malý píseček a tam to skřípe. Je to boj o peníze a tam se na fair-play občas zapomene. Mám více vzorů, kdybych je jmenoval, je to Ondřej Klymčiw, Štefan Svitko a Milan Engel mezi motorkáři.  Za kamiony pak Martin Kolomý, Martin Macík Jr. a mezi jezdci v automobilech je mým vzorem Martin Prokop. Ale to je jenom Dakar. Mým obrovským vzorem je Vít Kuklík, který je velmi úspěšný jezdec endura, ale také člověk pevný ve svých zásadách a někdo, kdo se snaží o pokračování slavné historie endura.

Vzpomenete si na za svou kariéru na nějaký významný fair-play čin, který Vám utkvěl v paměti?

Je jich hodně, ale nejvíce mám v hlavě sportovce, který při ultramartonu pomohl těsně před cílem jinému závodníkovi, který málem zkolaboval. Tuším, že to byli bratři a jeden z nich obětoval pomocí druhému výsledek svého snažení. To je pro mě velká inspirace. Někdy má vítězství jinou formu a v tom je ta síla.

Povoláním jste nadporučík české armády. Pomáhá Vám armádní výcvik a zkušenosti z misí v závodění?

To je bezpochyby. Náročnost výcviku a praxe za roky služby jsou tím nejlepším základem pro moji přípravu a výkony. Jsem za to vděčný a patří za to velké díky, protože když v tréninku instruktoři věděli, že připravují reprezentanta na Dakar, dali mně pěkně do těla, což mě zocelilo, byl jsem pak skvěle připraven.

Po Dakaru 2017 jste se dostal do povědomí široké veřejnosti, co se vlastně vstalo, že jste získal několik cen fair-play včetně té od Autoklubu České republiky?

Pokud mám být upřímný, tak bych se raději dostal do povědomí veřejností projetím cílové pásky tohoto závodu. Samozřejmě, že jsem byl potěšen, ale mám srdce závodníka a tento můj čin není nic zvláštního a děje se v tomto extrémním závodě často. Někdy se o těchto hrdinech ani nedozvíme a zůstává to celé v srdci tohoto závodu. Proto je to Odyssea-příběh. Nejde o vítězství, ale o překonání sebe samotného. Mám úspěchy na mistrovství Evropy a světovém poháru, věřte však, že bych tohle všechno vyměnil za to, aby nedošlo ke zranění, moje pomoc nebyla nutná a zažil jsem ten pocit euforii v cíli.

V roce 2015 se Vám podařilo vyhrát slavný závod Hungarian Baja, jaká je tam úroveň fair-play mezi jezdci v porovnání třeba s Dakarem?

Na tomto závodě jsem měl podobný pocit jako na začátku Dakaru. Jako závodník jsem byl v podobném depu a fanoušci v Maďarsku byli úžasní. Nebylo jich rozhodně tolik, ale atmosféra závodu mistrovství Evropy byla neskutečná. Také jsem si ho mnohem více užil, protože zde není taková porce závodních kilometrů a trať není tak náročná. A duny? Byl rozdíl asi 400 metrů v jejich výšce! (smích) Tím chci říci, že se zde potkáváte se stejnými závodníky, kteří poté startují na Dakaru a je to příprava pro celý tým. To vše je poté zúročeno v Jižní Americe, kde není prostor na chyby.

A srovnání úrovně fair-play mezi Dakarem a českým endurem, kde jste začínal?

Začínal jsem v minulém tisíciletí, ale lidská ochota jít za svým snem je v principu stejná. Doba se zrychlila, máme lepší technologie, ale pořád je to o člověku a jeho snu. I na posledním závodě krajské úrovně vnímám ducha fair-play jako na závodech světové úrovně.

Podařilo se Vám startovat na Dakaru, to je sen mnoha lidí. Jakou vlastnost byste vyzdvihl, že je nejvíce potřeba k dosažení startu na tomto slavném závodě?

Hlavně urputnost, cílevědomost a touha po splnění snu. Také trochu toho štěstí, protože to je potřeba. Já měl obrovské štěstí v lidech, kteří byli kolem mě, v těch, o kterých se nikde nepíše. Mechanici, realizační tým, manažeři, přátelé, rodina.

Měl jste i těžkou civilní nehodu na motocyklu. Nikdy jste neuvažoval o konci závodění?

Naopak. Já mám strach v běžném provozu, ale na závodní trati ne. Bohužel zranění z civilní nehody mi zavřelo možnost další cesty na dvou kolech. Doporučení lékaře je neúprosné. Ale to bych nebyl já, abych nenašel alternativu a to je pro mě nyní závodění na čtyřech kolech. V létě mě čeká testování v závodním kamionu. Pokud to bude dobré, udělám vše proto, abych se postavil na start ve světovém poháru s vidinou účasti na Dakaru.

Co byste poradil z hlediska fair-play a psychologie dětem, které začínají s motorsportem a jejich rodičům?

Moje rada je jednoduchá. Rodiče si nesmí plnit svoje závodní ambice na dětech. Měli by mít radost z toho, že jejich dítě dělá něco, co ho baví a je ve skupině, která tím žije. Věřte, že potom se úspěch dostaví sám.

 

Lukáši, moc Vám děkujeme za rozhovor a přejeme úspěšný start na Dakaru 2019!

Zjistěte více